Mysiny stránky

Vítejte na mých stránkách...

Harry Potter a Hadí prsten

10. kapitola

10. kapitola

Po chvíli, kdy všichni hleděli na místo, odkud zmizel Harry, ucítil Snape na svém předloktí znamení zla. Rychle se zvedl ze židle a se slovy „Pán zla nás volá“ vyšel ze dveří, odkud se přemístil.

Vykračoval dál a přemýšlel o všem, co se dnes událo. Byl tak zamyšlený, že málem přehlédl dveře, do kterých měl vstoupit. Nakonec se vzpamatoval a otevřel je. Uprostřed sálu seděl lord Voldemort, který nevypadal nijak zvlášť šťastně. Kolem něho už byl kruh plný Smrtijedů. Poznal Malfoye, Averyho. Ostatní neměl čas si prohlížet, protože už byl těsně u Voldemorta. Poklonil se mu, políbil lem jeho hábitu a postavil se na své místo.

„Naši vězni jsou pryč a někdo jim musel pomoct,“ začal naštvaně Voldemort namísto svého obvyklého úvodu.

Smrtijedi stáli nehnutě na místě, ale byli hodně nervózní. Většinou vždycky, když se něco nepovedlo, odnesl to jeden z nich.

„A já se teď ptám, kdo to byl,“ vykřikl Voldemort.

Nikdo se ani nepohnul. Dál stáli na svém místě se stále narůstajícím pocitem zděšení z Voldemorta a z toho, co jim asi udělá.

„Pane, ni...nikdo by se neopovážil zradit vás,“ koktal jeden Smrtijed v kruhu.

„Mlč,“ vyštěkl Voldemort a vstal.

Procházel kolem Smrtijedů, kteří o krok ucouvli. Byli velice vystrašení. Chtě nechtě musel Voldemort uznat, že se nechovají nijak zvlášť podezřele. Takže buď se umějí velmi dobře ovládat, nebo to ani jeden z nich nebyl. Když stál u posledního Smrtijeda, vyslal na něj kletbu, která se nepromíjí a Smrtijed se ihned skácel bolestí k zemi. Boles se šířila celým jeho tělem, až křičel bolestí. V tom to Voldemortovi došlo. Jistě, kdo jiný to mohl být než on. Nikdo jiný by se neopovážil zradit ho. Aspoň si to myslel. Zrušil kletbu, kterou vyslal na křičícího Smrtijeda. Jakmile kletba pominula, Smrtijed se roztřeseně postavil. Voldemort mezitím došel ke svému trůnu. Otočil se zpět na Smrtijedy a oznámil jim, že už můžou odejít. Ti se ihned ulehčeně odebrali k odchodu. Voldemort zůstal sám ve své síni. Tedy kromě pár strážců, kteří stáli u dveří. Přešel ke dveřím, které se pomalu otevřely a Voldemort vyšel na kamennou chodbu, kterou pokračoval dál, až do komnat člověka, kterému věřil ze všech nejvíce.

***

Harry se přemístil do svého pokoje a oddychl si. Teď už jenom musel zajistit, aby se nikdo nedozvěděl, že to byl on, což by nemělo být až tak velký problém, protože ho nikdo kromě Snapea neviděl. Přešel do koupelny, ukryté za velkým obrazem hada, a opláchl se. Vyšel ven zrovna ve chvíli, kdy se otevřeli dveře a v nich stál naštvaný lord Voldemort.

„Děje se něco, otče?“ dělal, že nechápe, proč za ním přišel, i když to věděl moc dobře.

Voldemort si ho chvíli přeměříval pohledem, než odpověděl: „Ano. Naši zajatci jsou pryč a někdo jim musel pomoct.“

Harry se tvářil stále bezvýrazně, i když měl pěkný strach, že ho přeci jen někdo viděl.

„Víš, kdo to byl?“ zeptal se bez zájmu.

„Ne, ale myslel jsem, že mi to povíš ty.“

Voldemort na něj upřel své rudé oči a setkal se s Harryho smaragnovými. Ten se začal potit. Nemohl odtrhnout pohled, a tak se jen dál díval do Voldemortových očí. Jelikož uměl nitrobranu stejně dobře jako Voldemort možná i lépe, uzavřel svou mysl a doufal, že s tím Voldemort přestane. Kapička potu mu stekla po tváři.

Voldemort nakonec uznal, že z Harryho mysli nic nedostane, neboť skutečně přestal nahlížet do Harryho vzpomínek. Harry konečně mohl odrhnout pohled a hned si sedl na nejbližší židli, protože sotva stál na nohou. Nejdřív ho vysílila „záchraná akce“ a potom Voldemortův nitrozpyt.

Voldemort si stoupnul před něho a chladně se zeptal: „Co přede mnou tajíš?“

„Nic,“ vypravil ze sebe Harry těžce.

„Tak mi dovol vstoupit do tvé mysli,“ namítl Voldemort.

„Ne,“ odporoval Harry, který už nabral trochu síly.

Voldemort se na něho podíval pohledem, který jasně říkal „já vím proč“ a řekl: „Vím, že si jim pomohl ty a nesnaž se to skrývat. Ale nevím, proč si to udělal. Jestliže mi to řekneš a bude to přijatelný důvod, na celou tuto záležitost zapomenu. Jestliže to nebude přijatelné, budeš potrestán.“

„Mám mu to říct nebo ne? – Ne. Potom si bude myslet, že si se vrátil na druhou stranu. – Ale já sem to slíbil. Musel jsem to udělat. Určitě to pochopí. – Když myslíš.“

Podíval se Voldemortovi přímo do jeho hadích očí a řekl: „Dobrá, řeknu ti to. Ale žádám tě, aby si to nikomu neříkal.“

Voldemort se mu podíval vážně do očí a přikývl: „ Souhlasím. Ale jak už jsem řekl. Jestliže to nebude přijatelný důvod, potrestám tě.“

Harry se zhluboka nadechl a dal se do vyprávění: „Když jsem byli na naší poslední akci, najednou se u mě objevila ta Grangerová a Weasley. Nejdřív sem je chtěl zabít, nebo jinak ublížit, ale když jsem zvedal hůlku...nemohl jsem jim ublížit. Prostě to nešlo.“ Odmlčel se a pohlédl na Voldemorta, který mu bedlivě naslouchal. Přeci jenom se Harry stal jeho nástupcem a Voldemort mu nechtěl bezdůvodně ublížit, nebo odsoudit. Potom se Harry zadíval někam na zem a pokračoval: „Začali na mě mluvit a já věděl, že mají pravdu. Začali mě pobízet, abych se vrátil k nim. Já jsem se ale nechtěl vrátit. Na tu chvilku, kdy mě přesvědčovali, na se na chvilku vrátila do mé mysli i část mé Nebelvírské části a ona se chtěla vrátit. Vše by se jim zdařilo, kdyby se ale i kousíček mé druhé části nechtěl vrátit. Nakonec sem ji přesvědčil a slíbil, že když mě nechá ovládat svou mysl, nic se jim nestane. Jenomže potom si je odnesl sem a mě nezbývalo nic jiného než slib splnit, a tak sem je musel odtud dostat...Promiň, otče, ale musel jsem. Sliby se plní a ty to víš.“

„Mohl si ho porušit a...“ nedořekl, protože mu Harry skočil do řeči.

„Co by si dělal ty? Ty by si ten slib porušil?“ zeptal se Harry zvědavě.

„Ne,“ přiznal Voldemort, „proto já nic neslibuji. Zmijozelův rod vždycky plnil své sliby, ač se mu to líbilo nebo ne.“

Harry smutně přikývl: „A kdyby na tom záleželo, jestli se vrátíš ke svému rodu, nebo k těm mudlům? To bys také nic nesliboval?“

Harrymu se zatajil dech, zatímco Voldemort zamyšleně stál naproti němu. „Co když to nebude dostatečný důvod?“ ptal se sám sebe v duchu.

Voldemort chvíli uvažoval a pak odpověděl rozhodným hlasem: „Máš pravdu. Asi bych jednal stejně jako ty.“

Harry si oddychl a pak se pro jistotu zeptal: „Takže to už nebudeme řešit?“

Voldemort přikývl. Harry byl šťastný, že už to nemusel tajit a Voldemort mu to nemá moc za zlé.

„Ale kdyby se něco podobného dělo příště, raději mě to řekni hned,“ požádal ho ještě.

„Snad nikdy příště nebude,“ zadoufal Harry.

„Ano, v to doufám také...Pár dní tě nechám odpočinout, aby si nabral sil, a potom, jestli budeš chtít, můžeme znovu vyrazit na ňákou akci.“

Voldemort se otočil k odchodu, otevřel dveře, ale ještě než stihl projít ven, uslyšel Harryho vděčný hlas: „Děkuji, otče.“

Voldemort se ohlédl, přikývl a odešel.

Harry si odlehčeně lehl na svou postel, zavřel oči a hned usnul.

***

 

Ron s Hermionou seděli u sebe v pokoji, kam odešli hned potom, co je jejich matka snad stokrát překontrolovala, aby se ujistila, že jsou v pořádku. Přemýšleli o tom, co budou dělat. Nechtěli se vzdát svého přítele.

„Rone, co když...co když se skutečně nevrátí. Co když nic nenajdeme?“ zeptala se zkroušeně Hermiona.

„Tohle neříkej. Vrátí se. Musí,“ ujišťoval Hermionu, ale hlavně sám sebe.

Hermiona roztřeseně přikývla, ale stále si nebyla jistá: „Rone, a co když je mu tam skutečně lépe?“

„O čem to mluvíš? Myslíš, že by Harry skutečně chtěl vraždit a mučit nevinné lidi? Nikdy by nikomu neublížil, ne úmyslně a teď to musí sám dělat, protože ho ovládá Voldemort,“ vykřikl Ron a ani si neuvědomil, že vyslovil Voldemortovo jméno.

„Jenomže se taky netrápí Siriovou smrtí. A navíc, kdyby se chtěl vrátit určitě, tak by se nám to tehdy povedlo, nemyslíš?“ namítla Hermiona tiše.

Ron ač nerad musel uznat, že má Hermiona pravdu: „Možná, že to tak je. Ale stejně ho dostanu zpátky, ať chce nebo ne.“

Hermiona přikývla:

„To já chci přeci také. Musíme něco najít v nějakých knihách. Brumbál sice něco hledá, ale měli bychom mu pomoct. Je přeci mnoho knih. Všechny by přečíst nestihl.“

Ron souhlasil:  „Dobře. Kdy začneme?“

Hermiona se na něho ohromeně podívala, ale nic neříkala. I když knihy neměl moc rád, pro záchranu přítele udělá cokoli.

„Můžeme začít zítra v knihovně Blacků. Teď už půjdeme spát,“ řekla a zívla.

Rozloučila se s Ronem a vydala se do svého pokoje, který se nacházel ve vedlejší místnosti.

 

 

 

 

Poslední komentáře
23.06.2006 14:32:11: ne,proč?smiley${1}
23.06.2006 07:23:54: Snad nevymýšlíš kompromis.
22.06.2006 23:05:21: co kdyby Voldemort naplánoval nějakou pořádnou akci a Harryho s sebou nevzal místo potrestání, aby v...
22.06.2006 22:54:18: snad to stihnu...minimálně se pokusím stihnout...tak mi drž palce, aby mě něco pořádnýho napadlo, ne...
 
Rozestřel jsem své sny pod tvé nohy, našlapuj lehce, neboť šlapeš po mých snech...